Po třech měsících v Kanadě – aneb co se událo v prvních dvou týdnech prosince

Začátek každého měsíce je pro nás významný. Konkrétně vždycky 9. dne v měsíci si uvědomujeme, jak dlouho již tady jsme. A právě 9. prosince to je již čtvrť roku. Po těchto třech měsících jsme tady již hezky zabydlení, stále méně věci nás překvapuje a bereme věci tak, jak jsou a jsme za všechny událostí, které se nám dějí hrozně moc rádi.

Johnston Canyon

První prosincový víkend jsme měli opět společně volný, a proto jsme již delší dobu plánovali výlet. Tentokrát už jsme dopředu věděli cíl – Johnston Canyon a tak jsme si zjistili informace, abychom tak netápali, jako na minulém výletě. Nejdřív jsme výlet plánovali na sobotu, je to pro nás výhodnější, člověk si na druhý den stihne ještě odpočinout než zase začne brzo ráno vstávat do práce. Nicméně hlásili lepší počasí na neděli a také naši spolu-výletníci měli víc zájem o neděli, a tak jsme výlet přesunuli o den později. Tentokrát jsme měli opět plné auto a v pěti, ještě s Wojtou, Dankem a Ferkem, jsme se dali na 151 km vzdálenou cestu. Johnston Canyon se nachází v Banff National Park, a proto jsme potřebovali platný průkaz na vstup do parků, ten jsme naštěstí sehnali od známých a tak jsme nemuseli zbytečně platit za jeden vstup 20$.

Z Calgary jsme vyjížděli poměrně brzy již kolem 7:30 hodin. Cesta byla příjemná, většinu trasy se jede po Transcanada Highway, a proto člověku by postačil tempomat a automat a jak Luky říká: “klidně by mohl zdřímnout” – just kidding:). Nicméně kousek za Banffem jsme se odpojili z hlavní magistrály a odbočili na zasněženou silnici označenou jako 1A – Bow Valley, čili v údolí řeky Bow. Pro naše auto cesta byla bez problému sjízdná, ale najednou se před námi objevilo velké auto, nějaká čtyřkolka, která jela asi rychlosti 10-20 km/h a krásně po prostředku cesty a když náhodou silnice mírně klesala, tak zpomalila tak na 5-10 km/h. Tak trochu jsme nevěděli, jestli řidič usnul, nebo telefonuje nebo co se vlastně děje. Naše obavy (= obavy mužské částí našeho vozu) se vyplnily a při širším kousku cesty během předjíždění jsme zjistili, že auto řídí blondýnka ve středním věku a hrozně se omlouvá, že rychleji v těchto podmínkách jet nemůže. Pro nás podmínky byly ideální, proto jsme pokračovali ve zasněženým zatáčejících cestičkách dál až k parkovišti, který je startovacím místem ke J. Canynonu.

Na parkovišti jsme byli druzí, před námi těsně přijela skupinka lidí s perfektní výbavou do hor, a s mačkami a cepíny a další slaňovací a lezecí výbavou si to rychlým krokem kráčeli před námi. Pak jsme je potkali u zamrzlých vodopádů jak stoupali po zamrzlých vodopádech s cepíny a vzájemně se jistili.

K prvním vodopádům Lower Falls to bylo necelých 1 a půl km a asi jen 30 výškových metrů, cestička vedla po udržovaném chodníčku nádherným kaňonem. Druhé vodopády se nacházely ve vzdálenosti dalších 1 a půl km od prvních a asi 20 výškových metrů výš. Jelikož jsme k vodopádům dorazili celkem brzo a zatím jsme se ani moc nezapotili a k tomu nám počasí přálo, rozhodli jsme se pokračovat dál směrem k Ink Pots. To už jsme si moc dobře neuměli představit, co nás na konci čeká, každopádně dále jsme už nepotkávali téměř nikoho, pár lidí na běžkách nebo sněžnicích. Cesta již nevedla po udržované cestičce, ale již v trochu hlubších sněhu, ale nebylo to nic, co by nutně vyžadovalo sněžnice, to rozhodně ne. Cesta vedla tak střídavě dolů a nahoru, ale celkově k cíli jsem ušli asi další 4 km a dalších 200 výškových metrů až do 1631 m.n. m. V cíli na nás čekaly zamrzlá jezírka vzájemně propletené chodníčky a mosty. Pohled byl nádherný jak na jezírka, tak na celkové okolí, kdy jsme se vynořili z lesa a před námi se otevřely nádherná úpatí vysokých hor. Musím říct, že na toto místo jsem zvědavá i v dalších ročních obdobích, myslím, že pokaždé musí mít své kouzlo, stejně jako samotné vodopády. V cíli jsme snědli svačinku a vydali se zpátky z kopce a do kopce…a zase z kopce. Dolů to šlo v tom prašanu parádně, ale nahoru to bylo trochu únavné, když se člověk pořád zapadal do sněhu a mé tempo se tak trochu zhoršovalo každým krokem.

Po asi 13 km jsme zdárně došli k autu a na zpáteční cestě domů jsme ještě udělali krátkou zastávku v Banffu.
Pro ukázku zde ještě přidávám záznam trasy, který mám od Wojty, já jsem měla už vybitý mobil a celkově jsme si na zapnutí Ednomonda vzpomněli až na zpáteční cestě, jak jsme se z Ink pots vraceli zpátky k vodopádům, Johnston Canyonu a k parkovišti.

 

Druhý prosincový víkend

Druhý prosincový víkend se již odehrával ve vánoční náladě. Čekal nás nabitý program, a proto bylo potřeba využít každý volný okamžik. Luky měl víkend pracovní, a tak já jsem se rozhodla nelenit a pracovat taky. S mou skvělou kamarádkou Ivčou jsme se dohodly na pečení cukroví. Vstala jsem celkem brzo ráno (brzo na to, že byl víkend), abych stihla ještě ranní Skype s rodinou, nasnídala se, vzala pár věci na pečení, hezké oblečení na večer a pak spěchala na autobus.

V autobuse jsem zjistila, že jsem zapomněla mou váhu na pečení, co byl trochu problém, protože jsem věděla, že Ivča nemá. Ale když už člověk o víkendu nastoupí do autobusu, není moc rozumné z něho vystupovat…další pojede kdoví kdy. S Ivčou jsme se nakonec dohodly, že nedaleko mají italský obchod, že se tam podíváme, zda nemají nějakou rozumnou váhu v dobré cenové relaci. Váhu měli, tak jsme ji koupili, Ivča byla hrozně ráda, protože byla zatím hrníčkový typ a s váhou zatím nepekla.

Ivča jako správná hospodyňka měla již přichystané recepty a ingredience. Dokonce na správnou vánoční atmosféru nám udělala moc dobrý vaječný koňak. Během pečení se udála hezká historka, která stojí o sdělení. S jedním receptem jsme si nemohly dát rady, tak Ivča zavolala na Skype rodině, abychom se ujistily, jak to teda je. S velkou radostí se taky pochlubila svou novou váhou, protože z ní měla obrovskou radost, jak hezky funguje a jak se s ní jednoduše peče. Bohužel ve stejný okamžik se dozvěděla, že bude mít váhy dvě, protože když ji tak hrozně moc chtěla, tak putuje jako dárek z Česka. Večer jsme se ještě dozvěděly, že mohla mít váhy tři, měl to být taky dárek od kanadského Ježíška. Abych příběh dovedla do zdárného konce, tak mi celé té situace bylo velmi líto, a tak jsem se rozhodla, že na druhý den půjdeme váhu vrátit.

Po upečení lineckého, vanilkových rohlíčků z mandlového těsta a perníčků jsme váhu vyčistily, umyly a jako novou ji zabalily. V neděli jsme si v obchodě nechaly zavolat zodpovědnou osobu za reklamace a paní nám za váhu dala dárkový poukaz ve stejné cenové relaci. Tak jsme měly radost, že to tak hezky vyšlo a v neděli ráno jsem si do tašky přibalila již mou váhu.

Na slepování lineckého a taky na Vánočku jsme se domluvily na další den, a já jsem měla namířeno na Vánoční večírek z Lukyho práce. Firma Jadestone patří mezi největší dodavatele kamenných, granitových desek v Calgary (možná i dál) a tak i podle toho večírek vypadal. Všechno bylo ve velkém, všichni byli oblečení na úrovní. U vchodu nás vítala celá rodina majitele (to jsme se dozvěděli až poté) a ve dveřích si s námi protřepal rukou samotný majitel, což mi přišlo velmi milé, zejména z toho důvodu, že Luky vlastně ani nevěděl, jak majitel vypadá a kdo to je:).

Jídlo ve formě rautu bylo úžasné, roastbeef, pak další maso, různé saláty, brambory, přílohy, zákusek apod. Taky jsme dostali u vstupu každý drink zdarma, Luky řídil, tak já měla drinky dva:). Na zábavu měli pozvané lidí, kteří měli přichystanou zábavu na způsob Kasina, každý dostal papírové penízky a mohl si zahrát ruletu a další hry, které vůbec neznám, protože jsem to nikdy nehrála…inu, kanadská zábava se liší od té naši. Na večírku jsme byli asi tak max. do 11 večera, protože jsme oba v neděli ráno na 6 hod. šli do práce.

Luky měl normální směnu a my jsme měli mít v práci od Pondělka náročný týden, protože jsme byli bez Barbary, která jela na Svátky domů na Slovensko. Tak já s šéfem jsme připravovali jídlo na pondělní Catering pro 70 lidí. Odpoledne jsem jela zpátky k Ivči dodělat cukroví a ukázat jí “jak na Vánočku”. Těsto jsme v pohodě zvládly a pak na řadu přišlo mé slavné pletení z šesti pramenů. Ivča věděla, že pletení Vánočky je pro mně normální věc, dokonce jsme si doma někdy s taťkou dělali závody na rychlost a pečlivost, ale to ještě Ivka nevěděla, jakým způsobem to dělám.

Už na otázku, zda si to může natočit, jsem jí říkala, že raději ne, protože se do toho vždycky zamotám a pak už jenom motám, dokud nevznikne Vánočka. Taky to tak dopadlo, že jsem udělala pár prvních tahů, Ivka začínala být zmatená a já zjistila, že to vypadá nějak jinak a že jsem se trochu ztratila, to už spolu s mým doprovodným komentářem natolik pobavilo jak Ivku, tak Aleše, tak jim bylo jasné, že video by možná bylo vtipné, ale ne poučné. Nakonec jsem první tahy odmotala, vrátila se na začátek a pak už jsem jela správně. Vánočka byla hotová!

Zbytek večera jsme strávili povídáním a hraním deskové hry Osadníci, která mě hrozně bavila, protože díky tomu, že mi všichni jako začátečníkovi napovídali, tak jsem nakonec vyhrála a já rád vyhrávám:).

Ačkoliv začátek prosince byl opět náročný, výletový, pracovní, pečící apod. moc jsem si ho užila a byla jsem tak připravená na ještě náročnější druhou polovinu prosince, o které se dozvíte v dalším článku.

Krásné mezisváteční počtení!

Leave a Comment

Your email address will not be published.